Smrt a její hranice... Takové jsou cesty finské sebranky od jezera Bodom a vězte, že se podíváte hodně daleko. Funebrální raketa se strmou dráhou letu... Velmi stručná a přitom vyčerpávající charakteristika nezaměnitelné party, která v rozmezí dvou alb a několika let provrtala do světa řádně hlubokou jámu. Dnes si v poklidu hnípá na márách pro vyvolené synky metalové Valhally a za nic se nechce nechat svrhnout... Follow The Reaper je potvrzením jejich výsostného postavení, definitivním hřebem do srdce pochybovačů. COB jak se zdá našli ideální rovnovážnou symbiózu kláves a kytar, jinými slovy – onen třaskavý molotov blackové agresivity a speedového kumštýřství dotáhli k ďábelské svítivosti a výhřevnosti.
Tradičně ponurou atmosféru přihnojuje nejen kouzelně tmavomodrý svět bookletu se Sekáčem v přední linii, ale i prachúchylná mluvená intra. Zejména obligátní prohlášení "I was only 21 when I die" přímo srší existenciálním optimismem. Základní formulkou je ale hudební obsah samotný. Už tradičně se rychloprstý virtuóz Alexi Laiho pustil z řetězu a připravil spoustu velmi kvalitních a neošoupaných riffů, na kterých může skupina stavět svůj chrám dekadentní hniloby. A staví vskutku ve velkolepém stylu – ty tam jsou časy přímočarých nářezů z debutového Something Wild, namísto občasných exhibičních kytarových výpadů servírují Děti jezera Bodom stoprocentní instrumentální propletenec. Exceluje absolutně každá nástroj, ostře zvučené bicí zejména kopákovými kvapíky a briskními přechody, basa je nádherně proměnlivou výztuží, kytarová brigáda sází jednu riffovou fugu za druhou, přičemž neopomíná všudypřítomný finský temný feeling (zejména singlovka Everytime I Die). Kapitolou na okraj budiž nazvány klávesy, které mi nebývalou silou evokují časy, kdy černobílé klapky u black metalových bohatýrů Dimmu Borgir trápil jistý Stian. Jsou nádherně éterické, tu vznosné, tu zadumané, jak jen nálada žádá. Jejich krasopis ještě šperkuje kompoziční brilanci a pozdvihuje mysl vnímatelovu k nebesům... či k hlubinám pekelným, jak je ctěná libost...
Tady vidím největší pokrok, hudba COB je rozčleněna na více vrstev a jejich famózně stvořená harmonie dává metalu zcela nový rozměr – rozměr samorostlé virtuozity, kterou Alexi svým černočerným skřehotem pouze posiluje... Originál každým coulem, navíc originál, který se zatím drží božího přikázání nepokradeš dosti zásadově. Nepokradeš ni u sebe, ni u bližních... Kéž by jim to vydrželo!